kloud(n)ovina #5.2019 | psáno pro časopis 53×11

Paradox of Skill

Sportovní svět se stále více srovnává, v každém koutu planety je přístup k vědeckým metodám či profesionálním podmínkám, a tak není divu, jak vyrovnané vrcholové sporty v dnešním době jsou. To platí o fotbale, hokeji, tenise nebo třeba atletice. V cyklistice tomu není jinak.

Jasně, i dnes se rodí terminátoři jako Peter Sagan nebo Mathieu Van Der Poel či tenisová čtyřka Nadal – Djokovic – Federer – Murray, ale ani tyto superhvězdy neválcují soupeře stylem, jak to bylo možné před padesáti lety, když Eddy Mercx vyhrával hromadné spurty, časovky i celkové klasifikace Grand Tours. Taková dominance dnes zkrátka možná není a troufám si tvrdit, že už nikdy nebude.

Z extrémní vyrovnanosti světových sportovců vyplívá docela zásadní fakt, který může leckoho překvapit, někoho dokonce naštvat. O vítězích dnes mnohem větší mírou, než tomu bylo kdykoliv dřív, rozhoduje štěstí a náhoda.

Tento jev má svůj vlastní terminus technicus. The paradox of skill. V dřívějších dobách byli top sportovci o tolik lepší než ti horší či průměrní, že se jejich vyšší kvalita projevila bez ohledu na štěstí či smůlu v daném zápase, závodě či soutěži. Dnes je to však jinak. Jako příklad poslouží nejlépe tenis. Podívejte se na statistiky náhodně vybraného zápasu z druhé fáze Grand Slamu. Rozdíl mezi vítězem a poraženým bývá šeredně nicotný. Pět míčků by kolikrát změnilo výsledek celého zápasu.

Používají se různé finty, jak element štěstí co nejvíce potlačit, moc platné to ale není. V hokeji se třeba hraje na čtyři vítězné zápasy, v tenise na tři sety a tak dále. Sportovní kvality zúčastněných jsou však stále vyrovnanější, což činí zmíněná opatření méně a méně efektivní.

Vliv náhody se dá v některých sportech poměrně přesně vyčíslit. Třeba v takové NHL trvá v posledních letech neuvěřitelných 57 utkání, než opravdová síla jednotlivých týmů převáží nad vlivem náhody! Jelikož v základní části odehraje každý tým zápasů 82, finální pořadí je z větší části o štěstí než o kvalitě týmu. Play-off hrané na 4 vítězné zápasy je pak o dost spravedlivější než na jeden zápas hrané mistrovství světa (hokejová ruleta), ovšem i tak je NHL jedna z „nejnáhodnějších“ soutěží vůbec, přestože v ní nastupují nejlepší hráči z celého světa.

Proč ale pletu NHL do časopisu 53×11? Jednoduše vysvětlit zmíněný paradox na cyklistice totiž nedokážu, stejně jako v ní dost dobře nejde kvantifikovat role náhody tak, jak je to možné právě třeba v hokeji či tenise. Cyklistika je tak komplexní „zašmodrchanec“, že je na něj (minimálně moje) matematická analýza krátká. Základní sdělení však zůstává stejné. Rozdíly mezi nejlepšími jsou tak titěrné, že o finálním úspěchu či neúspěchu rozhoduje paradoxně stále větší a větší porce náhody. Zní to pesimisticky, já vím, nicméně tvrdá práce, trénink a promyšlená taktika je pořád základem všeho. Jen je třeba si uvědomit, že „jen to“ sportovcům nestačí.

Každý sport je svým způsobem specifický, ve zmiňované NHL jsou například platové stropy, které alespoň částečně garantují rovnoměrné rozpoložení lepších a průměrných hráčů v jednotlivých týmech, čímž se vysvětluje ta extrémní vyrovnanost a nepřiměřeně velká role náhody a štěstí. V cyklistice taková pravidla nejsou, což samozřejmě hraje bohatým týmům do karet. Platové stropy však nevidím jako dobré řešení. Dominance týmu Quick-Step v letošních jarních klasikách například nebyla tolik o penězích, jako spíš o totálním zaměření celého týmu na danou část sezóny. A nutno také objektivně podotknout, že k tolika výhrám jim dopomohla velká porce štěstí (stejně jako v letech minulých jim větší než obvyklá porce smůly zapříčinila přesný opak).

Díky zvyšující se vyrovnanosti a konkurenceschopnosti se stále musí řešit menší a menší detaily. Takové drobnosti, které by před patnácti lety nikoho ani nenapadly. Zase, není to jen otázka cyklistiky, ale sportu obecně. Oliver Naesen například na jaře v jednom z rozhovorů pro belgickou televizi „prokecl“, že jakmile si Philippe Gilbert v poslední třetině závodu sundá brýle, brzy pravděpodobně nastoupí. Belgická média „žerou“ tamní hvězdy pelotonu a za akční fotku Gilberta bez brýlí udělají víc, než je zdrávo. Gilbert na tom vydělá tím, že po úspěšném nástupu před ním jede motorka s dychtícím fotografem mnohem blíž, než kdyby měl obličej zakrytý brýlemi. Zdánlivá banalita, která však může hrát zásadní roli. Sekundy najeté v „háku“ za motorkou se počítají, že jo.

Poznatek o Gilbertových brýlích pak vede k dalším taktickým machinacím. Gilbert totiž ví že Naesen ví, Naesen zase ví že Gilbert ví že Naesen ví… Jinými slovy, přestože Naesen rivalův fígl vyzradil do médií, jeho funkčnost nezmizí, pouze se změní. V dalším závodě ho totiž Gilbert může „zneužít“ ve chvíli, kdy ví, že útočit nebude, čímž by připravil půdu pro překvapivý atak týmového kolegy. No a přesně z tohoto důvodu pak může v dalším závodě vše opět fungovat jako v době, kdy nikdo o ničem nevěděl. „Marginal gains“ se ukazuje jako mantra nadčasová a geniální, ať už se jí drží kdokoli.

Baví mě sledovat, jaká drobnost rozhodne příště. Čím vyrovnanější sport je, tím hůře předvídatelným se stává, a proto je stále zábavnější.

Psáno pro cyklistický časopis 53×11, číslo 5/2019, vydáno 7. května 2019Lukáš Klouček

Autor je bývalý profesionální cyklokrosař a silničář a nyní bookmaker sázkové kanceláře William Hill