Tri tydny. Dva tisice kilometru. Jedna noc v dzungli. Vitenam trip 2015.

Dil #10  – Noc v divocine

iHned* po odjezdu z jeskyne jsme si uzivali panoramat dzungle  pralesa  divociny vietnamskeho lesiku. Po chvili se k nasemu jiz dlouhotrvajicimu hladu pridal i dest, aby to nebylo zas az tak fajne, ze ano. Psylos uz byl samozrejme bez plastenky. Ta moje byla derava jak usta stare zeny {milovnici Vinnetoua tohle prirovnani jiste oceni, jestli se nemylim, a ja se nikdy nemylim, jestli se nemylim (Sam Hawkins™)}. Zacalo se stmivat a jelikoz rtut v teplomeru aplikace v iphonu ukazovala 10 stupnu, dest fakt nebyl dvakrat prijemnej. Pocitove bylo, slusne receno, frysno. Prelozeno do cestiny – zima jako svine.

Kdyz uz jsem si nebyl jistej, kam jedem, prestal fungovat i telefon. Zadny signal, zadny data, zadny mapy. Konecna. Porad jsme jeli do hustsi a hustsi dzungle. Kousek za tou jeskyni, cca pul hodinu zpatky, byla zavora, za kterou jsme uz nepotkali ani zivacka. Ta zavora tam totiz nebyla jen na ozdobu, ze jo. Skoda, ze nam to nedoslo.

”Psylosi, mam pocit, ze jsme lehce v prdeli. Neni mi zrovna do smichu – nevim kde jsme, nevim kam jedem a nevim co budeme delat”, prohodil jsem laskovnym tonem za jizdy. Psylos si nazdvihl helmu, ktera mu byla mala, takze spodni casti nechtene vytvarela ”chranic” chrupu, ktera ma normalne na starost bradu a krk. Jinymi slovy – vypadal jako idiot. A nejenom ze vypadal komicky, hlavne ho kvuli tomu nebylo slyset. ”V pohode Kontos, vic mokry uz bejt nemuzem a co jako, proste pojedem dokud bude svetlo a na nejakou civilizaci prece drive nebo pozdeji narazit musime”, odpovedel mi, prekvapive, dost optimistickym tonem. To me zarazilo, pac jsem pojal podezreni, ze jsem vaznost situace zrejme nenaznacil dost jasne. “Ty vole, ja bych teda nerek ze je to v pohode. Jsme nekde na hranici s Kambodzou, mozna uz primo v Kambodzi (do ktere jsme natürlich nemeli viza), za 10 minut bude tma jak v prdeli a je dost mozny, rekl bych spis pravdepodobny, ze nejblizsi civilizace je kurva daleko. Mozna jeste dal!,” naznacil jsem trosku durazneji, jak soucasnou situaci citim ja.

Karty byly rozdane asi takhle: Smerem zpatky byla nejblizsi vesnice 60 km. Smerem dal jsme nemeli tuseni. Ve skutecnosti jsme nebyli ani u Kambodzi natoz na jejim uzemi, nybrz doslova par set metru od uzemi Laosu (zjistili jsem zpetne). Prselo. Jakoze fest. Takze ano, prochcani jsme byli nadoraz, pochopitelne. Do zapadu slunce zbyvalo 10 minut, do uplne tmy (Osvetleni v dzungli? Leda hovno!) to tedy bylo nejakych 20-30 minut.

V tom, jakoby vaznost situace najednou vzal v potaz i Psylos, prijel nezvykle blizko ke mne a povida ”Ty vole, hochu, tak jsme asi v hajzlu. Nevim jak se mi to povedlo, ale ty vole, cum!” pricemz hlavou pokynul smerem k ridicimu centru jeho motorky (myslim tim riditka, jenze nevim jak se to v te vete spravne sklonuje). Kdyz jsem skrze destove kapky na plexisklu me detske helmy zaostril, chytil jsem nekontrolovatelny vybuch smichu az jsem to malem polozil. Tohle je vetsinou moje spontani reakce na krizove situace. Cim vetsi krize, tim vetsi zachvat smichu. Prima umera jak vystrizena z ucebnice matematiky pro zaky prvniho stupne zakladnich skol. Lepsi smich nez panika, nalhavam si vzdycky. Jestli to tak ale opravdu je, si nejsem uplne jisty. Panikarit je prirozene a nevypadate pak jak skodoliby bastard. Smat se v takovych situacich prirozene rozhodne neni a kdyz uz skodolibej jsem, proc sakra neumim predstirat trosku te falesne empatie?

Psylos za jizdy ztratil klice od motorky. Regulerne mu vypadly ze zapalovani. Motorka jela dal, jakoby se nechumelilo. Neptejte se me jak je to mozne, proste jela. A neptejte se me jestli opravdu nechumelilo, staci ze chcalo jak v Sheffieldu. Nicmene jakmile mu motorka jet prestane, game over, to je snad jasny. To samozrejme danou situaci vysroubovalo do uplne jineho levelu. Ted uz to fakt prestavala bejt prdel, slovo rebelie bylo konecne na miste a presto ze jsme se vicemene smali a delali jakoze nic, vubec jsme nemeli poneti, jak to vsechno ukormydlime. Psylos se sice mohl citit jako prukopnik bezkontaktniho zapalovani jednostopych motorovych vozidel ve Vietnamu, ale mohl si k prvni testovaci jizde sveho druhu zvolit kapku obydlenejsi cast teto komunisticke zeme, pockat na lepsi pocasi a asistence denniho svetla by take nebyla k zahozeni.

Vsechno bylo spatne. A to bylo libovy. Kvuli podobnym lapaliim jsme celej trip podnikali. Mame co jsme chteli. Nestezujeme si, uzivame si to.

Po chvili jsme uz jeli ve tme. V totalni tme. Cernocerny tme. Valili jsme si to zavratnou rychlosti kolem 5 km/h, slovy petkou. Jakoze vopravdu. Sem tam dira jako krava, sutr jako hovado a nebo strom, lezerne povaleny pres cestu.  Mozna to zni jako prumerna hra na ”ctyri osm sestce” z let devadesatych, ale ver mi, tohle nechces.

Prisel jsem s napadem ze vyndam celovku.

Zmzrlej na kost, ve tme, jsem odvazal peclive prikurtovanej batoh, abych celovku nasel. To se mi povedlo cca po ctvrt hodine cistyho casu. Mel jsem ji uplne vespod, logicky. Diky tomu, ze se mi zimou klepaly ruce jsem batoh dvakrat cely vysypal. Alespon sel pomerne dobre zapnout, pac dost veci jsem poztracel, ze jo. Ve tme si toho neslo vsimnout. Psylos mezi tim turoval motorku jak magor, aby mu to nechciplo. S kazdym jeho pridanim plynu se v nas zvysoval stupen napeti, nejistoty, zoufaleho smichu. Kupodivu jsme si to ale dost dobre nepopsatelnym, divnym zpusobem, uzivali. Takovejhle vejlet bysme dobrovonle nikdy nepodstoupili, vo tom zadna.

Me celovka docela pomohla, Psylosovi ne. Ja jsem videl, on ne. A jeho uz to hlavne zacinalo srat. Na tech prachbidnych klikatych cestickach si nebyl jistej v kramflecich ani za svetla a na suchu, natoz ve tme a na mokru. Ruku na srdce, ja na tom nebyl o moc lepe. ”No co hele, vo nic ve finale nejde, neumreme tady. Jeste chvilku zkusime jet a pri nejhorsim to tady oprem o strom a budem do rana poskakovat aby jsme nezmrzli. A na tvoji motorce budeme rano pokracovat dal,” chladnokrevne pravil Psylos. ”Jo, to je pravda, neumreme tady. Pravdepodobne teda. Ackoli tvuj plan nezni zrovna jako vysnena polistopadova dovolena u Jadranu, nemame az tak moc na vyber, jen co je pravda.”

Noc ve vietnamskem pralese stravena poskakovanim u krajnice, to je pecka. To na tripadvisoru jen tak mezi ”must-do” aktivitama nenajdes, co? Snad se nam vsak povede vymyslet nejaky alternativni plan, jak z toho vseho vybruslit bez ztraty kyticky.

TO BE CONTINUED

*Trapne skryta reklama. Hezky cesky ”product placement” tomu rikaji ti, kteri z podobnych saskaren generuji zisk.

Bonusy k serialu Vietnam trip 2015:

• Fotky
• Video
• Psylosova fotoreportaz
• Psylosuv clanek o vietnamskem Silvestru