kloud(n)ovina #3.2019 | psáno pro časopis 53×11

Technologciký vývoj

Cyklistika není Formule 1. Inovace a technické zlepšováky nejsou jejím hlavním lákadlem. Často je tomu právě naopak. Někdy ani samotní závodníci nemají novinky dvakrát v oblibě. Ještě více konzervativní je UCI a nejvíce pak ASO. Výrobci kol, oblečení a doplňků by zase rádi hrnuly nové radikální vychytávky rok co rok, nechtějí uměle zpomalovat vývoj svých produktů. A hlavně chtějí co nejvíce prodávat, že jo. Je tento souboj technologického pokroku a konzervativního přístupu cyklistické legislativy v rovnováze?

Z pohledu samotných týmů to také není úplně jednoduché. Každý chce mít co nejmodernější „zbraně“, kterými by se dala získat sebemenší výhoda, nikdo ale nechce být pokusným králíkem, na kterém by se nově vyvinutá věc testoovala. Krásným příkladem je třeba „1X Drivetrain“. Hezky česky – jednopřevodník.

V loňském roce ho vozil komplet celý tým Aqua Blue Sport a nemálo lidí si klepalo na čelo. Irský celek pak neslavně v průběhu roku zanikl, ovšem ne kvůli průkopnictví s jednopřevodníkem. Ten se naopak docela osvědčil, přestože „porodní“ bolesti byly sem tam k vidění. Jasně, není to věc, která by byla optimální na jakýkoli druh závodu či do každé etapy, nicméně třeba takové jarní klasiky si o odstranění přesmykače doslova říkají. Na letošní Omloop Het Nieuwsblad vyrukoval s jednopřevodníkem Mads Pedersen z týmu Trek-Segafredo. Jestli podobný setup zvolí i v dalších závodech, uvidíme. Já bych ho minimálně na Roubaix nasadil.

Kotoučové brzdy. U nich bych býval odhadoval, že budou jasným standardem již před několika lety. Místo toho byl jejich nástup v profi pelotonu šeredně pomalý a až letos vidíme jejich výraznou převahu. Hodně se u nich totiž řešila bezpečnost. Zdržení kvůli takové obavě beru jako zatraceně dobrý a opodstatněný důvod.

Jak jednopřevodník, tak kotoučovky jsou již dávno neodmyslitelnou základní výbavou horských kol i cyklokrosových speciálů. I když v krose se dvoupřevodník stále ještě nevytratil. Tyto dvě „postranní“ disciplíny jsou v mnoha ohledech extrémnější než silnice a je v nich větší prostor pro experimentování. Možná právě proto jsou často lepším inkubátorem inovací.

Elektronické řazení se ze začátku mnoha závodníkům nezdálo, takový Fabian Cancellara ho na svá kola pro jarní klasiky striktně odmítal. Byl při přehazování zvyklý na „klik“ a odpor mechanického lanka. Za mě palec nahoru pro tým (a sponzora), který Spartacusovi „bezdrát“ nenutil. Elektriku na svých kolech tenkrát zavedl jen těm závodníkům, kteří ji skutečně chtěli. Ideální, málo vídaný přístup.

Co mě v úvahách o závodním vybavení už opravdu nebaví je nekonečná debata o zákazu vysílaček a wattmetrů. Nejvíce s tím prudí Christian Prudhomme. Proboha, proč by se měli takové věci zakazovat? Divím se, že jsem ještě neslyšel návrh na zakázání tachometru. Všechny tyto zmíněné vymoženosti bych naopak zavedl povinně a datové výstupy z nich bych používal pro zatraktivnění přímých přenosů. Podívejte se například jakými live daty disponují servery biatlonu či klasického běžeckého lyžování, to je panečku něco! Podobně našlapaný zdroj informací by měl být při cyklistických závodech běžný. Bohužel, není tomu tak. Při rozhodující časovce na Tour de France se tak musíme spokojit s ubohými čtyřmi mezičasy na celé trati a šmitec.

O zmíněných vysílačkách už toho bylo napsáno až-až. Já ani nevím, proč by se měly hledat argumenty pro jejich používání, nevidím totiž žádný relevantní argument proti. Závody na vrcholové úrovni jsou zúčastněnými týmy poměrně předvídatelně kontrolovány z definice věci, jelikož ty týmy jsou silné, vyrovnané a zkušené. Bez vysílaček by závodění sice nebylo úplně stejné, zvýšení atraktivity by se ale rozhodně nedostavilo. Místo precizně načasované likvidace úniku by se peloton držel neustále na dostřel, sprinterské týmy by si rovinaté etapy pohlídaly tak či tak. Já bych nudnost podobných etap řešil raději přidáním kostkového úseku, kopce či prostým snížením počtu ryze rovinatých etap jako takových.

A wattmetr? Jakože závodníci si v kopci hlídají pouze displej, jedou si své tempo a neútočí? Ano, základ úspěchu je v dobrém rozložení sil – v rámci jednoho kopce, jedné etapy nebo i celého závodu. Ano, wattmetr s tímto distribučním problémem pomůže. Myslet si ale, že wattmetr je to jediné, čím se závodník řídí a že na své soupeře nehledí, je naprostý nesmysl. Pulsmetr, tachometr i wattmetr jsou skvělí pomocníci, závod ale ještě nikdy nikomu nevyhrály. Striktně podle měřidel se trénuje, závod je pak ale docela jiný šrumec. V tom nepředvídatelném chaosu všech možných strategií by tupé sledování předem spočítaných hodnot nevedlo vůbec nikam. Naopak, i při útočném stylu á la Contador či Nibali je wattmetr ku prospěchu věci.

Chtěl bych, aby cyklistika měla v přístupu k inovacích pověst jako formule 1. Taky bych si přál, aby se dnešní technologické možnosti promítly do kvality cyklistických přenosů, aby byla na internetu dostupná datová centra s užitečnými informacemi a aby regulující autority byly k zavádění novinek mnohem liberálnější. Já bych dal pokroku zelenou jak to jenom jde. Cyklistika přeci nepatří do muzea!

Psáno pro cyklistický časopis 53×11, číslo 3/2019, vydáno 29. března 2019Lukáš Klouček

Autor je bývalý profesionální cyklokrosař a silničář a nyní bookmaker sázkové kanceláře William Hill