kloud(n)ovina #8 | psáno pro časopis 53×11
Stupidní Vuelta
Kdo se bojí, nesmí do lesa. Kdo se bojí kopců, nesmí na Vueltu. Ani brutálních 20% už nestačí. Letos se traťoví komisaři neostýchali poslat jezdce do extrémních stěn s vražedným 25% sklonem! Celá edice 2018 měla v itineráři jedenáct náročných horských dojezdů. Kdo chtěl přehlídku vrchařských hvězdných válek, ten se Vueltou nasytil měrou vrchovatou. A přesně to byl záměr pořadatelů.
ASO má ke španělské Grand Tour diametrálně odlišný přístup než ke své francouzské vlajkové lodi. Nesnaží se kopírovat neokopírovatelnou Tour, místo toho dělá z Vuelty úplně jinou podívanou. Nohy-lámající dojezdy však nerostou na každé hoře, kam na ně tedy chodí? Musí je pečlivě hledat a někdy tak trochu i „vyrábět“. Dojezd letošní 14. etapy na Les Praeres kupříkladu nikdy dříve nebyl regulérní silnicí, až teď ho pořadatelé vyasfaltovali, aby mohl být v závodě použit.
Důvodů k neustálému přidávání vrchařských bonbónků je hned několik. Tím nejzásadnějším je zřejmě fakt, že to sedí domácím závodníkům. Španělé již několik let neoplývají žádným áčkovým sprinterem, a přestože hlavní protagonisté ročníků těsně minulých, jako Joaquim Rodriguez či Alberto Contador, již ukončili aktivní kariéru, pořád je tu Jarda Jágr španělské cyklistiky – Alejandro Valverde. Jestli se časem poměry změní a Španělé budou mít v pelotonu zástup prvotřídních sprinterů, nedivil bych se, kdyby se profily etap mírně narovnaly. Tím nechci říct, že by se itineráře vyloženě šily na míru domácím hvězdám a diváckým oblíbencům, trochu se jim ale přeci jen při výběru trati nadržuje.
Proč by jakákoli Grand Tour měla být přizpůsobována domácím jezdcům? Je to jednoduché, organizátorům jde o sledovanost a zájem publika. Zejména pak v zemi konání závodu, tam je totiž marketingový potenciál nejvyšší. No a jsou-li hlavními protagonisty závodu právě lokální borci, komerční úspěch je zaručen. To není jen domněnka, nýbrž podložený fakt. V roce 2015 byla na toto téma vypracována vědecká studie od kvartetu C. Rodriguez, Puente, Peréz a P. Rodriguez, dostupná na stránkách Journal of Sports Economics, a její závěry to jasně potvrzují. Daří-li se na Vueltě španělským závodníkům, čísla sledovanosti jdou nahoru. Zase taková věda to není, selský rozum přece napovídá to samé.
Líbí se současný trend všem? Rozhodně ne. Takový Mark Cavendish už v roce 2015 prohlásil, že Vuelta je stupidní závod. Já osobně si neumím představit lepší kompliment, jaký jen mohli organizátoři od Cavendishe slyšet. A co by teprve asi říkal letos?
Hromadné spurty mají často lehce předvídatelný scénář, a tak snaha zatraktivnit závod tím, že se znepříjemní život těžkotonážním rychlíkům, není až tak originální. Italové přidali Poggio do koncovky klasiky Milan-Sanremo v roce 1960 poté, co měli pocit, že jim závod rok co rok „kradou“ sprinteři z jiných zemí. Takové Paříž-Roubaix se stalo kostkovou klasikou, jak ji známe dnes, v roce 1967 a flanderská Ronda začala jezdit přes legendární „hellingy“ v osmdesátých letech. Teprve nedávno byly zařazeny štěrkovo-šotolinové sektory do jednorázovky Gent-Wevelgem a podobné úseky budou poprvé k vidění i v říjnu letošního roku na Paříž-Tours. Peloton se výkonnostně vyrovnává a divácky atraktivním soubojům se zkrátka musí jít naproti.
Španělské 25% stěny zaručují spektakulární souboje, eliminují efekt jízdy v háku do takové míry, že týmová dominance, která je vidět poslední roky v podání Sky na Tour de France, je téměř nemožná. Ano, diváci se mohou zpovykat a příští rok jim může Tourmalet připadat jako nudná nakloněná rovina, ale ASO moc dobře ví, že Tour je Tour, a ta diváckou atraktivitu jen tak neztratí. Podobnými tahy tedy v podstatě nic neriskuje.
Velké plus letošních dojezdů byla také jejich nedostupnost. Tři finální kopce musely být kvůli extrémnímu sklonu a minimální šířce vozovky kompletně uzavřeny pro veškeré „civilní“ automobily, nahoru jste se dostali pouze na kole. Kontrast oproti opilým fanouškům z Alpe d´Huez, kteří si do legendárních alpských serpentin vyjeli proviantem naloženým obytným vozem, byl markantní. Zákaz vjezdu se efektivně proměnil v účinný divácký filtr. K vrcholu totiž vyjeli opravdu jen cyklisté. Střízliví cyklisté. Pravděpodobnost slušného chování je u takových jedinců výrazně vyšší, o tom žádná.
Nerad porovnávám jednotlivé Grand Tour mezi sebou, každá se snaží být trochu jiná. O celkovém dojmu rozhodují neovlivnitelné věci, jako je všeobecná kultura dané země, geografická diverzita nebo přírodní rozmanitost. Charakteristika Vuelty tkví v náročnosti plynoucí z celkového převýšení. Dlouhodobě je z tohoto hlediska považována za nejtěžší Grand Tour, dokonce i etapy klasifikované jako rovinaté mají do klasického hromadného spurtu často velmi daleko, neb terén zvaný „španělská rovina“ nemá pro čistokrevné sprintery příliš velké pochopení. Této své kopcovité pověsti nedluží Vuelta v posledních letech ani ň. A odezva diváků tomu odpovídá. Popularita španělského závodu rok od roku roste, zatímco křivka oblíbenosti jednostranných závodníků typu Marka Cavendishe nabírá směr přesně opačný.
Psáno pro cyklistický časopis 53×11, číslo 8/2018, vydáno 24.09.2018
