kloud(n)ovina #9 | psáno pro časopis 53×11
Podivuhodný systém cyklistický
Většina globálních sportů má jasně daný systém fungování. Srozumitelný a logický komplex, který se stará o soudržnost celku a víceméně garantuje dlouhodobou životaschopnost všech zúčastněných subjektů – od organizátorů, přes týmy, až po samotné sportovce. Cyklistika je však sport výjimečný. Logiku v infrastruktuře jejího ekonomického fungování hledám marně.
Vyjmenujme si pár základních faktorů, které tento chaos způsobují. UCI je organizace zastřešující cyklistiku jako takovou (silniční, horskou, dráhovou, sálovou, BMX, cyklokros, trial a para-cyklistiku) a tím pádem by měla být hlavní autoritou. UCI se také často chová, jako by skutečně hlavní autoritou byla, teoreticky by to tak totiž být mělo, jenže realita je jiná. Důvodů je spousta. Stačí si uvědomit, že tato organizace sídlící v městečku Aigle má výrazně menší roční rozpočet než třeba Tým Sky, nebo že mistrovství světa je v podstatě jedinou ze všech velkých akcí silniční cyklistiky, kterou sama pořádá.
Již z dvou výše uvedených střípků vyplývá, jak slabé postavení musí UCI zákonitě mít. Připočteme-li k tomu její dlouhodobě kritizované fungování, tlak World Tour týmů a jejich sponzorů, hlas závodnické unie CPA (něco jako “závodnické odbory“) a sílu nekorunované královny cyklistiky v podobě agentury ASO, vznikne nám z toho mišmaš, ve kterém se málokdo vyzná.
Když se řekne ASO, všichni si vybaví Tour de France. ASO je ale víc. Mnohem víc. Vuelta, Paříž-Roubaix, Criterium du Dauphiné, Lutych-Bastogne-Lutych, Arctic Race of Norway a nově i Deutschland Tour. To všechno jsou závody spadající pod křídla Amaury Sport Organisation. Když to vezmeme exaktně, tak zjistíme, že 53% všech závodních dnů v kalendáři World Tour má pod palcem ASO. Výnosy z televizních práv a další významné položky doprovázející tyto podniky jdou výhradně na její účet. Týmům ani UCI se to samozřejmě nelíbí, ale moc toho dělat nemohou, a tak vzniká nucená symbióza, která má k idylce zatraceně daleko, postrádá elementární logiku a často je dokonce zdrojem soudních tahanic – viz ohrožení startu Chrise Frooma na letošní Tour de France, kde ASO postavilo svá pravidla nad regule UCI.
Nešťastné rozložení pravomocí, sil, zájmů a ekonomických motivací je problémem hlavně pro týmy, potažmo pro samotné cyklisty. Náklady na chod World Tour stájí jsou enormní, příjmy mizivé. Jen pro představu – nejbohatší tým Sky měl v roce 2017 rozpočet 34,5 milionu liber, průměrný AG2R La Mondiale pak necelých 17 milionů euro. V podstatě jediný způsob fungování je štědrý sponzoring, což je model v jiných sportech nevídaný. V cyklistice kvůli tomu nemají ani ty nejúspěšnější týmy jistotu přežití.
Kdekdo má Olega Tinkova za výstředního blázna, ale ani on není tak vyšinutý, aby lil peníze do cyklistiky věčně. Bez vidiny nějaké reformy, která by mu mimo reklamy přinášela i reálný zisk, se svého týmu raději vzdal. Veleúspěšný tým BMC končí v podstatě hned poté, co zemřel hlavní donátor Andy Rihs. Quick-Step Floors, jeden z nejlepších týmů poslední dekády, měl vážné problémy se zacelením díry po odchodu sponzora a doplatil na to ztrátou Nikiho Terpstry. Ani britský kolos Sky nemá budoucnost bez otazníků. Po nejnovějších mediálních akvizicích na burze v New Yorku se majoritním vlastníkem jejich mateřské firmy stala společnost Comcast. Jak vyhodnotí vynaložené peníze na chod cyklistického týmu manažeři v jejich řadách, to se teprve uvidí.
A právě tahle nejistota je to, co sužuje i samotné cyklisty. Vyjednávání nových kontraktů je rok od roku těžší a ani v případě podepsání víceleté smlouvy se nemusí stát, že tým bude schopný své závazky plnit. Stačí odchod sponzora a je šmitec. Ze dne na den může být v ohrožení celá sportovcova kariéra. Zlepšení se dá očekávat jen těžko. ASO své dominantní postavení nezneužívá často, ale když už zatlačí, tak o to razantněji. UCI má proti nim silné postavení jen na papíře, nikoli ve skutečnosti. Síla jezdecké asociace je téměř nulová a s týmy se skoro nikdo nebaví.
ASO má v rukávu trumf s názvem Tour de France. Neúčast na TDF je pro World Tour týmy nemyslitelná, a tak se podřídí ledasčemu, je-li to nutné. UCI ale stále plní důležité funkce, o které by se ASO starat nechtělo a asi by to ani neumělo, kdyby mělo vládu nad cyklistikou kompletně převzít. Nebo že by si cyklistické týmy vytvořily své vlastní soutěže a ASO by tím úplně obešly? I takové nápady už tu byly, nejhlasitěji po nich volal již zmiňovaný ruský miliardář Tinkov, jenže nahradit závody se stoletou tradicí ze dne na den je z definice věci nemožné. Bez smysluplné dohody všech současně zainteresovaných subjektů (a je jich mnohem víc než jen ty, které jsem jmenoval, další významný je třeba organizátor italského Gira RCS) se nic moc změnit nedá.
Mně osobně přijde současný cyklistický model dost nešťastný, ale možná tak většině vyhovuje, protože si to říkám již několik let a revoluce stále nikde. Běžný fanoušek nemusí pozadí sportu zaplať pánbů řešit, majitelé týmů a závodníci už takové štěstí nemají. Je mi jich upřímně líto.
Psáno pro cyklistický časopis 53×11, číslo 9/2018, vydáno v říjnu 2018
