kloud(n)ovina #7 | psáno pro časopis 53×11
Nebezpeční diváci
Dvanáctá etapa letošní Tour de France s dojezdem na legendárním Alpe d´Huez byla konečnou pro Vincenza Nibaliho. Neopatrný divák ho popruhem od foťáku nechtěně sundal a italský žralok pak dojížděl se zlomeným obratlem. Vážně to za ten obrázek na Instagram stálo?
Neukáznění diváci už ve Francii zapříčinili poměrně mnoho incidentů, a to nejen v letech posledních. Třeba legendární Eddy Merckx dostal v roce 1975 pěstí do ledvin, což na něj mělo neblahý efekt a také kvůli tomu později ztratil žlutý trikot, do kterého se oblékl Francouz Bernard Thévenet, který v něm dojel až do Paříže. Ani domácího Théveneta však fanoušci neoslavovali, ba naopak. Na Francouze v horách plivali samotní Francouzi! Již tenkrát se začalo spekulovat o tom, že tamní národ prostě nemá rád lídra závodu, ať je jím kdokoli. Tedy kromě Voecklera, že jo. Toho zase z nepochopitelných důvodů zbožňují. Francouze zkrátka nepochopíš.
Chris Froome, Mark Cavendish či Nicolas Jalabert (mladší bratr známějšího Laurenta) byli v různých ročnících postříkáni močí. Oscar Freire a Julian Dean podali na policii v roce 2009 podnět k vyšetřování, protože na ně v průběhu etapy kdosi střílel ze vzduchové pistole.
Jakkoli se počet podobných incidentů může zdát vysoký, já bych to až tak tragicky neviděl. Vždy se podobné situace budou v médiích donekonečna rozebírat, stejně jako loni kolize závodníků s motorkami rozhodčích. Oddělíme-li ale úmyslné a cílené útoky od těch nešťastně či náhodně zaviněných, není to nikterak drastické. Úplně všemu se zkrátka předejít nedá.
Francouzské silnice každoročně lemuje více než dvanáct milionů fanoušků a nehody, jaká se přihodila Nibalimu, se naštěstí nestávají každý rok. Zejména pro postižené cyklisty a jejich týmy to jsou události kruté, nicméně nalejme si čistého francouzského vína, stane-li se podobná věc jednou za 3-5 let, je to statisticky pravděpodobné a neměli bychom se tomu divit. Ekonomové mají pro podobné jevy dokonce název – manko do normy. Je to nepříjemné, zabránit se tomu ale dost dobře nedá, tudíž se s tím musí počítat.
Tour de France je specifická sportovní událost, jež nemá ve světě obdoby. Rozdíl oproti jiným sportům je bezprostřední kontakt fanoušků s hvězdami pelotonu. Ta milimetrová blízkost v momentech, kdy se celý závod rozhoduje a závodníci předvádějí úchvatné sportovní výkony, je tím, co dostává fanoušky do varu. Proto cyklistiku milují. Atmosféra v kopci je elektrizující a zcela nesrovnatelná s jinými sportovními událostmi. Ať se nám to líbí, nebo ne, právě ta blízkost a bezprostřednost šroubuje zážitek ze závodu do úplně jiného levelu.
Často se volá po jednoduchých řešeních, která však postrádají smysl. Třeba aby pořadatelská agentura ASO celé kopce „oplůtkovala“ a diváky za ně na silnici vůbec nepouštěla. Ačkoli se neřadím mezi sympatizanty organizace ASO, tady se jí musím zastat. Co se bezpečnosti cyklistů týká, dělají, co mohou, a dělají to velmi efektivně. Jakékoli bariéry podél silnic by byli spíše kontraproduktivní. Atmosféra závodu by se tím do značné míry „sterilizovala“ a kýžený efekt by se stejně nedostavil. Nibaliho zachycení do popruhu od foťáku byla nešťastná náhoda, neúmyslný akt fanouška, který by se úplně stejně mohl stát i kdyby se dotyčný divák pouze nahýbal přes plůtek, zábradlí či nějakou jinou uměle vytvořenou bariéru. Stejně tak by to nezabránilo lidem v bučení, plivání či jiném odsouzeníhodném chování.
Tím se nabízí další otázka. Má se vůbec fanouškům bránit ve svobodném slovním projevu? Pokud se lidé podél trati oblékají do kostýmu krevní transfuze, astmatického foukátka či jiných bizarních převleků a pokřikují na Frooma, Contadora či Armstronga, je to vyjádření jejich názoru, na který mají svaté právo. Jistě, nadávky do sportu nepatří, ale zabránit se jim v podstatě nedá a dokud fanoušci „jen“ bučí a na nikoho neútočí, je to spíše věc mravní a má co do činění se slušnou výchovou, s tím organizátor závodu nezmůže lautr nic, i kdyby se na hlavu stavěl. To by si spíš ti slušní fanoušci, kteří si jedou závody užít a kterých je drtivá většina, neměla nechat líbit a dát idiotům podél trati najevo, ať jim tu jejich milovanou Tour de France nekazí. Ať příště raději zůstanou doma, nebo ať jdou „fandit“ na fotbal, tam možná zapadnou.
Díky smartphonům se nešťastné incidenty v podobě obrázku či krátkého videa hned stávají virálními a na člověka to může působit, jako by se celou Tour závodnici jen vyhýbali krvežíznivým fanouškům, kteří nemají na práci nic jiného než lámat cyklistům kosti. Pravý opak je naštěstí pravdou.
Miliony diváků si užívají nádherný cyklistický spektákl a právě přítomnost tolika nadšenců dělá z Tour de France epickou sportovně-společenskou událost. Většina lidí fandí všem šlapajícím gladiátorům, bez rozdílu podporují každého jednotlivého cyklistu, který kolem nich projede. Takoví fanoušci by se měli oslavovat a napodobovat. O ojedinělých idiotech, kteří chtějí nějakému závodníkovi ublížit, je škoda mluvit. A nešťastníci, jakým je letošní nešikovný fotograf, nechť prosí o odpuštění. Ne Boha, ale Nibaliho!
Psáno pro cyklistický časopis 53×11, číslo 7/2018, vydáno 10.08.2018
