Pri stodvaceti kilometrovem presunu na cerstve zakoupene, kultem spolehlivosti opredene motorce nemecke vyroby, muzes narazit na vetsi problemy, nez pri tri tisice kilometru dlouhem tripu napric celym Vietnamem v sedle ctyriceti lete plecky v hodnote pod dve ste dolaru. Vyzkouseno za vas.

---

Koupe motocyklu v zemi maňána

Porizeni motorky je banalni zalezitost, obchodni transakce jako kazda jina. Par dni smejdeni na internetu az clovek narazi na idealni kousek. Telefonat, schuzka, obhlidka motocyklu, zkusebni jizda, zaplaceni, prevod v registru vozidel a hotovo.

Jo, tak nejak si vetsina lidi doopravdy koupi ojeteho motocyklu predstavuje. Jeste minuly tyden jsem mezi takove naivni snilky patril i ja. Pak prisel ctvrtek 21. ledna 2016 a vsechny moje iluze byly nemilosrdne rozemlety na padrt.

Motorku kupuji za jednim jedinym ucelem, tim jest podnikani dobrodruznych vyprav. Netusil jsem vsak, ze motorka ma uplne stejne umysly se mnou. Pripocitam-li k tomu vseobecnou pracovni moralku lidi ve Spanelsku, v zemi nekonecnych siest a jinych (jindy prijemnych) prokrastinacnich navyku, hned mi z toho vznika nadbytecne temperamentni namet na kratkou povidku. Povidku dle skutecne udalosti, bohuzel.

Ackoli se jednalo o zivotni zkusenost cislo 568 954 548, nevyplynulo z ni zadne nove ponauceni. Opet se mi potvrdily stare zname pravdy typu ”to nejlepsi si za penize nekoupis” ci ”v nouzi poznas pritele” a k tomu se mi predvedla do nebe volajici uspechanost a arogance moderni evropske spolecnosti v plne sve nahote.

Motorku jsem skouknul a projel jiz pred ctrnacti dny, abych ji o par dni pozdeji prevodem zaplatil a mohl uz jen cekat na vyrizeni vsech otravnych formalit okolo. Kupuji sice motorku ojetou, ale je to BMW z roku 2014, najeto ma lehce pres tricet tisic a prodava mi ji jeden z oficialnich spanelskych dealeru bavorske automobilky. Vsechno vypada az podezrele bezproblemove. Rocni tovarni zaruka mi k vnitrnimu klidu jeste pricmrndava.

Cekam na den volna, abych pro motorku vyrazil. Je totiz v Malaze, 120 km severne od meho spanelskeho domova. Vecer, pred vyzvedavaci akci, jdu na jedno. Prichazim, alkoholem decentne upraveny, ve tri hodiny rano. V 7:00 vstavam abych stihl odvoz do Malagy, nacasovany na 7:15. Nejsem uplne fresh, ale nemuzu se dockat.

V Malaze jdu asi sest kilometru pesky na misto urceni – BMW AutomorPremium Malaga. Cesta pres prumyslovou zonu me malem stoji zivot, neb opustene pozemky hlidane psy (cedule ”perro peligroso” byly psane krvi, nekecam) mely tak nizke ploty, ze psi zrejme museli byt totalne prezrani z predesle obeti, jinak by je hrave preskocili. Nebyt nejakeho nestastnika par minut prede mnou, stal bych se pochoutkou vlcaku a rotvajleru nejspis ja. Diky kamo.

V autosalonu podepisuju posledni nutne papiry, piju nahorkle espresso a chvili cekam. Pak uz je ta hracka moje. Staci nasednout, nechat si otevrit sklenenou vylohu a vybusit.

Strkam klicek do motorky, po jeho otoceni me zovialnim mavnutim privita rucicka tachometru, kontrolky zablikaji na pozdrav za prijemneho zabzuceni vstrikovaci jednotky. Pravym palcem mackam starter a vodou chlazeny jednovalec se rozezvuci jako symfonicky orchestr. Vyladeny koncert.

Prvni pocity jsou skvele. Temer dvouset kilove enduro se ovlada neuveritelne snadno. Hbitost, mrstnost, sila. Nadherny svezeni.

Lehce me jen nahlodaval pocit, ze jsem si to klido pido cpavil bez povinneho ruceni. Potencialni pokuta 1000 Ecek a zabaveni motocyklu nebyla zrovna romanticka predstava, ktera by me dvakrat rajcovala.

Ve Spanelsku se pojisteni uzavira online, coz jsem ihned po prevzeti klicku ucinil. Jediny hacek tkvi v tom, ze musite pockat na osobni setkani s vyslancem dane pojistovny, ktery potvrdi veskere informace o motorce i o jejim majiteli, az pak vstupuje smlouva v platnost. Cekat pet dnu na zmineneho manika jsem pochopitelne nechtel. Jet se vsemi potrebnymi nalezitostmi by stejne nebylo zadny vzruso, ze jo.

”Kdyz se nedostanu do zadnejch problemu, pravdepodobnost zdolani stodvaceti kilometrove trasy bez namatkove kontroly je asi jedna ku dvacetitrem,” septal jsem si za jizdy pod plexisklem. Risk jsem vyhodnotil jako primereny, vzal jsem za plyn a uzival si nezamenitelneho zvuku bavorske plechove klisny v kvalite Dolby Surround.

Loupnul jsem si mestskou okruzni jizdu, podival se do dvou moto shopu a v kamenne pobocce pojistovny se ujistil, ze online sjednani povinneho ruceni bylo pro me, da se rict, jedine mozne reseni.

Pocasi bylo skvele, tak jako vzdy, tady v Andaluzii. Slunce hralo a kroutici se zatacky s podmanivym vyhledem na morsky priboj uzasne podkreslovaly skvele pocity prvni projizdky. Zhruba dvacet kilometru za Malagou jsem zastavil na krizovatce ve vesnicce Benalmadena a plnou silou jsem si uzival pritomny okamzik. O sekundu pozdeji bylo vsechno jinak.

Motorka pri rozjezdu chcipla. Nastartovat nesla, ani tuk. Odtlacil jsem ji na chodnik. Vyndal jsem iPhone, jenz byl znacne unaveny po ranni navigaci a naslednem dvouhodinovem vyplnovani pojistovacich formularu. Baterie ukazovala 16%. Rychle jsem zjistoval, kde ze to vlastne presne jsem, zavolal jsem pritelkyni, zapamatoval si par telefonich cisel a… konec. Vybita baterka v mziku promenila chytry telefon v nepouzitelnou cihlicku. Nepouzitelnou cihlicku v luxusnim kozenym obalu, abych byl presnej.

Budete-li si nekdy moct vybrat cas necekane prihody na uzemi Spanelskeho kralovstvi, nevolte druhou hodinu odpoledni, jako jsem to udelal ja, pitomec. Proc? Protoze siesta. Az do peti je vsechno zavrene, nikdo nepracuje, na ulicich ani zivacka. Na pravidla a jejich dodrzovani si spanelaci moc nepotrpi, pravidlo poledni pul denni pauzy vsak dodrzuji s neuveritelnou oddanosti.

Posledni zprava, jeste pred umrtim telefonu, byla od pritelkyne. ”Nemuzu se do toho BMW dovolat, maji siestu. Oteviraji az za tri hodiny.”

U silnice jsem se musel chovat nenapadne, aby me nezaregistrovala pripadna policejni hlidka. Zaroven jsem se vsak snazil pusobit bezradne, abych zahral na city projizdejicich vozidel, motocyklu ci jinych ucastniku silnicniho provozu. Na vetsinu z nich jsem dokonce i maval, skakal jim do cesty, prosil… ale nic. I cistokrevnym motorkarum, ted uz v podstate kolegum, jsem byl prinejmensim u prdele. Kazdej si hledel sveho a ja nemel sajna, jak z tyhle slamastiky vybruslit. Spanelsky manual k motorce mi misto cennych rad a pokynu navodil depresi z neschopnosti naucit se mistni jazyk. Byl cas si priznat, ze bez cizi pomoci se z toho dneska nedostanu.

Kdyz nikdo z projizdejicich nepomohl, opustil jsem nepojizdny mototcykl a sel jsem zkusit stesti do prilehlych domku. Nikdo mi nikde nehelfnul, nikde me nenechali zavolat, nikde mi nic neporadili. Jen jeden starsi pan se pokusil zavolat svemu znamemu – mechanikovi. Marne. Onen mechanik to nebral. ”Ma dovolenou, vakancion!” sdeloval mi starik. Zdebaklovany se vracim k motorce.

Po neuspesnych pokusech o nastartovani s rozebehem z kopce rezignuji a parkuji motorku naproti mensi prodejne aut. Tam maji, pro zmenu, siestu. Zacinam tuhle tradici nesnaset. Sedam si na zem, kaslu na to, jdu se opalovat. Clovek si to prece musi udelat aspon trochu hezky, neni-liz pravda?

Ztracim pojem o case. Nikoho nemuzu kontaktovat, nikdo mi nechce pomoct. Aspon ze to slunce hezky hreje. Vytahuji knizku. Cetba se mi jevi jako idealni aktivita pro preklenuti nekonecne siesty.

Pritelkyne se mezitim snazila nekoho sehnat, ale nemohla mi nijak dat vedet. Nemohla navic tusit, jestli jsem stale jeste na stejnem miste, jestli jsem problem nevyresil, nic. Sachisti nazyvaji postaveni, v kterem jsem se zrovna nachazel, terminem ”sach mat”. My nesachisti pouzivame slovni spojeni ”po usi v hovnech”.

Nahle se nekdo snazil zaparkovat vedle me odstavene motorky, ale nemohl se poradne vejit. Okamzite jsem zaklapl Spolceni hlupcu, vyskocil a motorku o kousek poodtlacil. Bylo to do prudkeho kopce, ale nechtel jsem nikomu prekazet. Z ridice auta se po chvili vyklubal majitel te male prodejny aut hned vedle stromu, pod kterym jsem vegetoval.

Pri jizde celym Vietnamem, kde byly technicke problemy dennim chlebem, jsem nikdy nezustal stat bezradny a bezprizorni tak dlouho, jako dnes. Okamzite se tam k cloveku sebehli lide, kteri mu dobrovolne a s radosti pomohli. Kdyz nemohli pomoct oni sami, sehnali nekoho jineho. Tady jsme ale v Evrope. Nezistna pomoc cizim lidem tu je dokonale vymycena. Ale sakra proc, nebo kym? Byrokracii? Uspechanou dobou? Neochotou a zaslepenosti do sebe sama? Nevim, ale je mi to uprimne lito.

Lide v rozvojovych (cti chudych) zemich nemaji temer nic a prece maji mnohem vice. Smejou se a umeji byt stastni. My se tady neustale honime za penezma, za lepsim postavenim, za lepsim zitrkem. Spechame a nekoukame kolem sebe. Na nic nemame cas. Neuvedomujeme si, ze bohati lide ale nejsou ti, co maji nejvice penez, bohati jsou ti, co toho nejmene potrebuji.

Parkujici prodejce aut a pro me i udatny zachrance, byl Argentinec jmenem Ariel. Udelal mi vytecne espresso a jeste se omlouval, ze ma jen stredne silne, neb hodne silne pry jeho kavovar neumi. No, asi jsem vypadal fakt sveze. Dal mi i vodu a zacal resit moje problemy.

Nez na moje telo zapusobil blahodarny efekt kofeinove krivky, Ariel vsechno sam obvoval. Vyrizoval, tlumocil, dojednaval. Dokonce se za me i hadal. Mezitim mi hrde ukazoval fotky z jeho cest po Evrope. Take mi vypravel o sve rodine zijici v Argentine a o jeho jihoamerickem byznysu – pujcovne aut v rodne Patagonii. Az vyrazim na trip do Ohnove Zeme a na Antarktidu (mam to na wishlistu), budu mit tu nejlepsi moznou spojku. Vsechno zle je k necemu dobre, ja to rikam porad.

Zavrel kvuli me obchod a zavezl me do nejblizsiho servisu. Tam se mi vysmali. Kdyz pry nemam pojisteni, at si to treba voloupu. ”Jsou to kreteni,” prohodil otravene Ariel. Jeli jsme zpatky do operacniho centra, do jeho prodejny.

Na nekolikaty pokus se uspesne dovolal jak do BMW, tak na cislo ze smlouvy o zaruce a zajistil mi asistencni sluzbu. Dali jsme si dalsi salek stredne silneho espressa, povidali si a cekali. Mezitim jsem z jeho telefonu seznamil s vyvojem situace Dencu (pritelkyni), ktera jiz zpunktovala zachranou akci.

Odtahovka naplnila vseobecna ocekavani a misto slibenych dvaceti minut dorazila s mirnym zpozdenim. Hodinova sekera je u podobnych pseudofirem, ekonomickou hantyrkou receno, manko do normy.

Typek z odtahovky videl motorku poprve v zivote, nebo aspon takovym dojmem pusobil. I ja jsem se vedle nej mohl citit jako motorkarsky superguru ci technicky inzenyr ze zavodni staje MotoGP. Ted je to mozna srandovni predstava, nicmene na miste to az takova prdel nebyla.

Par pokusu o nastartovani kabelama bylo uspesnych, nicmene baterka byla tak vyzdimana, ze neudrzela stojici motor v chodu. Zrejme i kvuli tomu nejak divne kolisaly otacky a tak jsem to radeji nechal odvezt zpet do BMW na poradnou kontrolu, pripadne na pouhou vymenu baterie, kterou chlapec z odtahovky stejne nemel.

Naposled jsem si od Ariela zavolal,abych  zastavil zachranou akci. Nejenze uz Denca vysilala posily, dokonce mezi posilama figurovala i ona sama. Lepsi opatrovnici jsem na druhem konci GSM prijimace snad ani nemohl mit. ”Nevim kde za hodinu budu, nevim jestli bude motorka pojizdna, nevim vlastne vubec nic. Vrat se, nikam nejezdi a cekej na dalsi instrukce, ktere zavolam nevim odkud a nevim za jak dlouho,” diktoval jsem improvizovany bojovy plan na nasledujici hodiny.

Prestoze chasnikovi z odtahovky stacil pouhy nazev prodejny, pac Malagu dobre znal, zavezl me na spatne misto. Desne ho prekvapilo, ze v pulmilionovem meste je vice dealeru BMW. Strasne ho hlavne vytocilo, ze jsem mu neudal presnou adresu a on kvuli tomu zabloudil. No jo, kdyz ale adresu predtim slyset nechtel, protoze preci vedel kam jede, nezbylo mi, nez se mu od srdce vysmat. Zaslouzil si to, dacan.

O deset minut a par spanelskych nadavek pozdeji, jiz v tom spravnem servisu, mi motorku prijali. A to bylo vsechno. Zavirali. Bylo 19:30 a uz pul hodiny cekali jen na me. Ja tu motorku dneska koupil, takze mi jemne pocuchalo nervy, ze si chlapci nestrihnou prescas, ale vis jak, neudelas nic. Aspon jsem si od nich zavolal a Denca me ujisitla, ze pro me nejak prijede. Sice nevedela jak (puvodne vyslani a posleze odvolani zachranci uz ted nemohli), ale nejak proste prijede. Posledni autobus smer Gibraltar uz byl tou dobou davno fuc, takze chtel-li jsem se dostat domu jeste ten vecer, nebylo jineho hratelneho reseni, nez se nechat vyzvednout.

Vydal jsem se hledat nejakou kavarnu, restauraci, fast food nebo proste cokoliv, kde bych si nabil telefon a treba i konecne zakousl neco k jidlu. Nachazel jsem se v prumyslove zone na kraji Malagy, kde mimo skladu se sverepe vyjicimi psy nebylo nic. Vubec nic. Jako v pohadce O Jenickovi a Marence jsem vylezl na nejyvssi strom plot a rozhledl se po okoli. V dalce zarilo velke zlute eMko, nezamenitelne logo americkeho burgroveho retezce. O neco bliz, na opacne strane, svitil konkurencni Burger King.

Vyrazil jsem do Burger Kingu, coz byla chyba. Nabijecka? Moznost zavolani? Leda hovno. Opodal zaril oranzovy napis Bauhaus. Odhadem to nebylo vic jak dva kilometry.

V Bauhausu kavarna, kde jsem zase nepochodil. Jdu na informace kutilske prodejny a zebram o zavolani. Jelikoz jsem po celem dnu chozeni v motorkarskem ohozu slusne zavanel, hlad, dehydratace a unava mi na vyrazu ve tvari taky dvakrat nepridaly, personalu se me, po kratke porade, zzelelo. Vynalez Alexandra Grahama Bella mi na kratky monitorovany hovor zapujcili.

Denca uz je na ceste! Ridic, jeji kamarad, vi kde je McDonald, jenz jsem videl v dali, daleko od me aktualni pozice. Neni proto prekvapenim, ze jsem to mel daleko. More casu a predstava vysvobozeni z celodenniho martyria mi vsak vlila pozitivni energii do zil.

Euforie nastesti nebyla tak slepa, aby me donutila prebihat dalnici vedouci prumyslovou zonou. Naopak, vyplavenymi endorfiny mi pomohla zmobilizovat zbytky sil a pres nesmyslne dlouhe obklyky a mosty pro pesi, vedouci pres onu dalnici, me zavedla az ke kyzenemu cili, k McDonaldu. To hnusne zlute eMko se pro me, alepson na jeden den, stalo symbolem stastneho konce. Ekvivalentem pevniny, ke kteremu se blizi zoufale vysilena posadka moreplavcu objevujici novy kontinent.

V mekaci jsem se, po hodine cteni, vitezoslavne sesel s dvojclennou zachranou vypravou. Po nasednuti do auta jsem to s okamzitou platnosti zalomil. No jo, trapnej happy end, ja vim. Jsem za nej ale setsakramentsky rad. Chtel-li nekdo dramatictejsi zaver, necht si to vyridi s Dencou a senorem Arielem. Bez nich by to dopadlo uplne jinak.

Tyden pote

Vyzvedl jsem opraveny motocykl. Opravou se mysli vymena stare baterie za novou. Nic vic nebylo potreba. Nastesti. Slo tedy o klasicky slendrian ze strany prodejce. Zavaznejsi porucha v elektrice ci pocitaci by byla v konecnem dusledku podstatne horsi, co si budeme povidat.

Povinne ruceni jsem preobjednal tak, aby bylo dokonceno primo v prodejne BMW, pred jizdou domu s pracovnim oznacenim 2.0. U sebe jsem mel power banku na pripadne krizove dobiti telefonu uprostred slunecnicoveho pole ci kdekoliv jinde. Jo, te nevlidne zone s krveziznivejma psovitejma selmama jsem se zkusene vyhnul, pro jistotu.

Motorku jsem bez problemu dovezl domu a jak nepsany motorkarsky kodex prikazuje, pojmenoval jsem ji. Jmeno (a prijmeni!) jsem vsak zvolil takove, ze ho sem radeji nenapisu. Uz takhle jsem vsem akorat pro smich.

---

Jdeme spravnym smerem?

Vietnamska imitace Hondy 110 win z roku raz dva sice nema zadne pokrocile funkce, dokonce ani ty, ktere jsou v Evrope zakonem vyzadovane, ale jede za vsech okolnosti. I bez baterie. Novodobe stroje, rizene pocitacem, pouhym kladivem a klestema neopravis. A hlavne nenastartujes.