kloud(n)ovina #4.2019 | psáno pro časopis 53×11

Hodinovka, katalyzátor pokroku

Victor Campenaerts vytvořil nový rekord v hodinovce, výkonem 55,089 km překonal Bradleyho Wigginse o 563 metrů. Nejzajímavější na tomto úspěchu pro mě však paradoxně není skvělý sportovní výkon hlavního protagonisty, nýbrž vše s tím spojené. Bez systematické detailní přípravy, vývoje, kalkulací, týmové práce a technických vymožeností by se totiž přepis historických tabulek nekonal. Tím nechci výkon belgického fousáče snižovat, naopak, chtěl bych vyzdvihnout celý jeho tým.

Základním pilířem bylo odhodlání týmu Lotto-Soudal, které dalo projektu zelenou a vrhlo do něj enormní porci energie, času a peněz. Campenaerts se celou zimu soustředil pouze a jedině na hodinovku a spolu s dedikovaným šesti členným týmem šel do akce stylem all-in.

Sportovní stránka přípravy je pro mě z celého příběhu asi tím nejnudnějším. „Létající knírek“ zkrátka na 3 měsíce odjel na vysokohorský kemp do Namibie a do puntíku plnil pečlivě naplánovaný tréninkový plán. Zhruba měsíc před svým útokem na rekord objel Tirreno-Adriatico aby do sebe dostal nějaké ty závodní kilometry. Jen tak mimochodem tam vyhrál časovku. Spráskal nejlepší světové specialisty a připsal si první vyhranou World Tour časovku v kariéře.

Po finálním přesunu do Aguascalientes se už jen ladili závěrečné detaily. Campenaerts a jeho tým nebydleli v hotelu, nýbrž ve vile u spřátelených „domorodců“, kde upravoval biologické hodiny svého těla ke dni D. Kvůli postupnému uvolňování hormonů v krvi je lidské tělo nejvýkonnější odpoledne, nicméně ideální čas pro atak rekordu v Mexiku byl, kvůli teplotě a řídkosti vzduchu, okolo jedenácté hodiny ranní (osmnáct hodin našeho času). Campenaerts tedy potřeboval ošálit své tělo, aby si v už v jedenáct myslelo, že je odpoledne. V pět večer si proto nasazoval brýle filtrující modré světlo, v sedm chodil do postele a v osm již míval všechny ovečky spočítané. Den mu začínal v půl páté ráno. Zní to jednoduše, ovšem exekuce takového plánu je pro cyklistu možná těžší než najíždění kilometrů v horách Namibie.

Teď to nejzábavnější, technické vychytávky. Začněme třeba kolem, což byl hybrid vzniknuvší spářením dráhové kozy vyvinuté pro Hry v Riu se silničním časovkářským speciálem, na který je Campenaerts zvyklý. Rámové trubky měli na určitých místech povrchové zdrsnění za účelem vytvoření jemných turbulencí v protékajícím vzduchu pro snížení kladeného odporu. Kvůli menší frikci byl použit řetěz silničářšký namísto dráhového. Hrazda byla vymodelována speciálně na míru technologií 3D tisku. Šířka řídítek byla z obvyklých 40-42 cm ořezána na 33 cm. Protože se kromě prvních 10-15 sekund vůbec nepoužijí, bylo třeba podřídit jejich velikost aerodynamické optimalizaci.

Aerodynamika však není jen o kole samotném. Závodníkovo tělo od hlavy až k patě má na svědomí 80% celé vzduchové rezistence, zákonitě se tedy musí dbát na každý detail. Victorova helma byla bez plastového hledí, jelikož bez něj a při koukání dolu mu vykazoval počítač v aerotunelu ty nejlepší čísla. I proto musel mít mexickou dráhu precizně najetou a hlavu zvedal pouze v jednom místě, kde na přesně stanoveném bodu stál Kevin de Weert s tabletem, kterým předával informace o nastoleném tempu. Návleky na tretry jsou regulemi UCI pro hodinový rekord zakázané, Gaerne však našlo cestičku, jak pravidla obejít. Vyrobili tretry, které jsou přímo z továrny designované tak, jako kdyby aero návleky na sobě již měly. Šalamounské, legální a hlavně funkční řešení.

Některá jiná rozhodnutí mohla být na první pohled kontroverzní. Krátký rukáv na kombinéze musel každého plácnout přes oči, důvod byl však prostý. Jako základní zdroje pasivního chlazení zvolil Campenaerts své ruce – proto jel v krátkém rukávu a bez rukavic. Zaplatil za to větším odporem, nicméně přehřátí „motoru“ by bylo katastrofální a toto byl dle týmu kolem Belgičana optimálně zkalkulovaný kompromis.

Poslední mozaikou do skládačky byla volba převodu. Až do posledních dnů nebylo jasné, jaké nastavení Campenaerts zvolí. Váhal především mezi 59×14 a 60×14, což by mu diktovalo průměrnou kadenci okolo sta otáček za minutu. Na takové frekvenci trénoval a právě touto kadencí se dvacet minut vyjížděl po každé etapě na Tirrenu. Wiggins měl při hodinovce průměrnou kadenci 104, nicméně Wiggins byl dráhař a nejel ve vysoké nadmořské výšce, tudíž s vyšší kadencí neměl problém. U Belgičana to bylo jinak a zřejmě i proto nakonec vyjel s překvapivě těžkým převodem 61×14.

Je dobře, že se hodinovce věnuje taková pozornost. Ve finále nejde až tak o to, jestli se jedná o hodinovku, celkové pořadí na Tour de France či třeba hod oštěpem. Pointa je v tom, kolik neviditelné práce je schováno za každým úspěchem. Samozřejmě, to nejdůležitější vždy bude sportovcův výkon samotný, ale bez systematické práce celého týmu by ani výkon světového formátu nemusel stačit. V neposlední řadě je čerstvý příběh o prolomení hodinového rekordu důkazem, jak moc je vědecko-technický výzkum poháněn překonáváním sportovních milníků. Díky za ně, profitujeme z toho totiž nakonec všichni.

Psáno pro cyklistický časopis 53×11, číslo 4/2019, vydáno 7. května 2019Lukáš Klouček

Autor je bývalý profesionální cyklokrosař a silničář a nyní bookmaker sázkové kanceláře William Hill