kloud(n)ovina #9.2019 | psáno pro časopis 53×11

Cyklistika patří do školních osnov

Tentokrát trochu odbočím od profesionální cyklistiky a rozeberu, proč by na kole měli jezdit děti. Žádný jiný předmět ani sport jim toho totiž do života nedá tolik.

Jako malý klouček na základní škole jsem si musel vybrat jeden z povinně volitelných předmětů. Vyhrál to tehdy takzvaný klub mladých debrujárů. Dodnes nevím, co znamená slovo debrujár, nicméně šlo o zajímavé a praktické využití poznatků z fyziky a chemie. Prostě jsme dělali kontrolované laboratorní pokusy, takže jsme třeba mohli legálně zapálit školní lavici a vymluvit se na nepovedený experiment.

Zábavně odmystifikovat vědu, což byl cíl tohoto předmětu, se ale dá i sportem, leč nikoho z tvůrců školních osnov to zatím nenapadlo. Ale proč? Vždyť zrovna v dnešní době, kdy každý rodič nadává na nedostatek pohybu u dětí, by to bylo dvojnásob užitečné. Cyklistikou bych se přitom tenkrát naučil více fyzikálních zákonů i jejich reálné využití než v oněch mladých debrujárech. A navíc bych nemohl beztrestně ničit školní majetek, že jo.

Samotná podstata cyklistiky je koncertem fyzikálních jevů. Člověk musí zkonvertovat energii, kterou ve svém těle nahromadil přísunem kalorií, do energie kinetické, která je řetězem dále přenesena do zadního kola, z čehož pak plyne pohyb zaručující jízdu vpřed. To jest šlapání, úplný základ. Cyklista se bohužel nadře mnohem víc, než by si mohl při sestavení pomyslné rovnice myslet. V průběhu popsané přeměny se totiž ztratí nezanedbatelná část jim vynaložené energie. Mimo jiné třením či přeměnou na tepelnou (a dokonce i zvukovou!) energii. K tomu všemu musí překonat odpor vzduchu, aby se vůbec hnul z místa. Jízda na kole zkrátka není pro slabonohé jedince!

Když pak chce naopak cyklista zastavit, veškeré své vynaložené úsilí musí co nejrychleji zneutralizovat. Zabrzdí. Tím nedělá nic jiného, než že přeměňuje pohybovou energii v teplo. Globální oteplování tím rozhodně nezpůsobí, ale kouř z brzdových kotoučů se občas zahlédnout dá, zejména u sjezdařských špílmachrů typu Alaphilippe, Sagan nebo Nibali. Ne, u Quintany takové kouřové signály vidět nelze.

Popsal jsem zatím jen úplné základy, šlapání a brždění, a už je potenciálního učiva pro mladé cykloučně až až. Taková výuka by bývala udělala jedničkáře snad i z úplně ztracených případů, troufám si tvrdit že dokonce i ze mě.

Odpor větru by mohla být dlouhá samostatná kapitola, jelikož aerodynamických zlepšováků, které cyklistům pomáhají tuhle ohavnou sílu prorážet, není nikdy dost a všechny je třeba důkladně pochopit. Jen tak se dá v budoucnu myslet na efektivní využití energie z vlastních nohou. A nejen to, díky technice jízdy ve vzduchovém polštáři by pak děti pochopily celou řadu jiných sportů a vědeckých poznatků. Od předjíždění ve Formuli 1 až po hejna do teplých krajin migrujících ptáků. Jízda v háku je zkrátka docela jednoduchý, avšak veledůležitý koncept, který bohužel ani mnoho dospělých jedinců nechápe. Přitom k tomu stačí jeden skupinovej švih ve větrnějším počasí.

Mimo již zmíněných fyzikálních zákonů se takový mladý cyklista může naučit celé řadě dalších. Například vlivu páky na efektivitu přenosu síly (délka klik, převody atd.), nebo o důležitosti vzduchového tlaku, jehož hodnota v galuskách je veledůležitou součástí cyklistiky. Za každých podmínek se musí hledat ideální hodnota nahuštění tak, aby se ztrácelo co nejméně rychlosti, zatímco se udržela dostatečně silná adheze. Na mokré silnici či v terénu se často jedná o rozhodující faktor.

Někteří cyklisté si také ověří, že síla vskutku působí vždy oběma směry. Když tedy závodník bude chtít zneškodnit svého soupeře tím, že do něho strčí, musí počítat se stejně silným vychýlením sebe sama přesně opačným směrem. Neudělá-li to, nedopadne o nic lépe než jeho potenciální oběť. Tím nechci nikoho navádět k něčemu nekalému, kdo ale někdy zažil takhle zpackanou odplatu, rád varuje budoucí kolegy-hříšníky.

Ať už vinou vlastní nešikovnosti nebo nešťastnou náhodou, tak či tak by se mnou navrhovaná výuka pravděpodobně neobešla bez seznámení s gravitací. Bohužel, vymoženost Sira Isaaca Newtona stojí většinu cyklistů zbytečně velké množství ztracené kůže a zlomených kostí. Tím se ale dostáváme k celé další kapitole učiva, kterým by bylo lidské tělo. Žádná hodina anatomie nikdy nikoho nenaučila nahmatání klíční kosti tak dobře, jako obyčejný pád z kola v pomalé rychlosti.

Vědomostí o důležitosti červených krvinek a jejich významu pro přenos kyslíku z krve do svalů, o velikosti plic a jejich efektivitě, vlivu nadmořské výšky na lidský výkon či tvorbě laktátu má průměrný cyklista po pár letech amatérského závodění minimálně stejně, jako čerstvě vystudovaný medik.

Vše výše napsané je samozřejmě myšleno v nadsázce. Při jakémkoli sportu se přeci dítě naučí spoustu zajímavých věcí, nejen při cyklistice. Jelikož ale píšu pro časopis 53×11, bylo by hloupé psát o raftingu, že jo. Na závěr si tedy nalejme čistého vína a zcela vážně si přiznejme, že největší a nezpochybnitelnou výhodou cyklistiky zůstává jedna zásadní věc. Když bude dítě závodit na kole, nevyroste z něj fotbalista.

Psáno pro cyklistický časopis 53×11, číslo 9/2019, vydáno 18. října 2019Lukáš Klouček

Autor je bývalý profesionální cyklokrosař a silničář a nyní bookmaker sázkové kanceláře William Hill