Tri tydny. Dva tisice kilometru. Jedna noc v dzungli. Vitenam trip 2015.
Dil #9 – Vylet do prirody aneb Phong Nha-Ke Bang
Takze jo, ctyrnohou pochoutku severniho Vietnamu jsme okostovali. Jedeme dal. Dneska jsme si po ranni hygiene (po rannim vys_ani) naplanovali zkratku ve stylu ”sice je to delsi, za to horsi cesta”. Prujezd narodnim parkem Phong Nha-Ke Bang si prece nemuzeme nechat ujit a za ”drobne” vychyleni z cesty na jih prece stoji.
Jedna se v podstate o destny prales, nejmene dotcene misto v jiz tak netknutem Vietnamu. Vedla tudy zasobovaci tepna vojsk vietcongu pri valecnych hratkach s amerikou. Nespocet jeskyni, prirodnich velekras a huste prorostle dzungle ci pralesu sahajiciho az do Laosu (Mysleli jsme si ze do Kambodzi, nez jsme se temer az v Laosu drobnym nedopatrenim sami ocitli. Chybicka se vloudila, no). Tenhle den jsme se chteli kochat krasnejma panoramatama a uzit si prirodu, nic vic. Proste jsme chteli den na pohodu. Alespon tak jsme si to naplanovali. Ze se z toho vyklube legendarni dvoudenni hra o preziti parodie na skautsky vikend v prirode, jsme jaksi necekali. Ale pojdme to vzit hezky od zacatku…
V google maps to zrovna nevypadalo, ze tenhle ”lesopark” je, ve skutecnosti, velkej jako krava. Mozna to tak vlasnte vypadalo, ale ja s mapama pracuji zrhuba stejne efektivne jako nadpozemsky krasna blondyna se silikonovu vyztuzi hrudniho aparatu. Lepe receno, z map vyctu uplny hovno. Hned na zacatku ”lesika” tudiz bloudime. Po punkove slepe polnacce dojizdime nekam, odkud muzeme maximalne s prevoznikem skrz pruplav ve skale nekam… buhvi kam.* Kdyby tam ten prevoznik byl, jeli bysme. Nebyl tam ale nikdo, krome pasoucich se krav a dvou nechapajicich frajeru / blbecku (nehodici se skrtni) na motorce. Ano, tema blbeckama (moc dobre vim, co jsi skrtnul, bastarde) myslim nas, Kontose a Psylose.
Jedeme zpatky, mijime oficialni vjezd do Phong Nha-Ke Bang a hledame nejakou bocni, zapomenutou ulicku, kudy se dostaneme dovnitr ”nekomercnim” zpusobem a snad i najdem hlavni dnesni cil – jednu z nejvetsich, volne pristupnych jeskyni, drive valecnou nemocnici, sklad a jedno z hlavnich ustredi vietcongu.
Pro dokresleni atmosfery tropickeho pralesu – panovala mlha, bylo asi 15 stupnu a to vsechno abstraktne podkresloval dest a severozapadni vetricek. Az by se chtelo, hezky cesky, podotknout: ”Very gut wetr tudej.” (Standa Rezac ©).
Kvuli desti nemuzu moc fotit. Psylos se boji v zatackach klopit motorku. Nase, na trzisti ukoristene imitace plastenek, pocitajici s maximalni vyskou osoby 160 cm, pripominaji igelitove pytliky na ovoce. Derave igelitove pytliky na ovoce. Jakz takz v suchu zustavaji jen nektere veci v batohu, ktere jsme, za nevysvetlitelne genialni intuice (kliknout na aplikaci s predpovedi pocasi chce totiz hodne toho, jak se tomu rika, inteligence), zabalili do pruhledne potravinarske folie. Varhanky na prstech jsme meli uz od dopoledne, promaceny jsme byli na doraz. Chvilema ale prosvitalo slunicko, takze zima nam (zatim) nebyla. Slovicko ”zatim” je treba zduraznit, bohuzel. Slovicko ”zima” bude treba doplnit slovenskym privlastkem ”ako svina” a pak jeste umocnit na druhou, bohuzel.
Kyzene hledanou jeskyni (jmeno jeskyne si nepamatuju a jsem linej to googlit, sorry) jsme k vseobecnemu prekvapeni nakonec nasli. Po zaparkovani (opreni motorky o strom) musime ujit jeste 2 kilaky nahoru na jakousi skalu, kde je vstup. Byla to parada, tolik libovejch stalagmitu ani stalaktitu jsem v zivote nevidel. A to je pristupna pouze mala cast z neuveritelnych mnoha kilometru (fakt jsem linej googlit presna cisla).
Po jeskyni nam brutalne kruci v brise. U parkoviste je ale jen prasive turisticke bistro, ktere nemuze zaujmout ani dve vyhladovele zmokle duse. Plan znel jasne – pojedeme dal a zastavime u prvni echt vietnamsky misy jidla o kterou zavadime.
”Hele, vole, vyjedeme ven z dzungle a pojedeme po normalnich silnicich, nebo si to jeste trochu uzijeme?” znela ma recnicka otazka, na kterou jsem ihned schytal ocekavanou odpoved. ‘‘Jet zpatky je srabarna, pojedeme divocinou. Ho Chi Minh Trail si prece nenechame ujit, vole.” Mame cca hodku a pul do zapadu slunce, casu dost abysme stihli jidlo a nasli misto k prespani, mysleli jsme si. Tricet minut smerem zpatky byla civilizace. Co je pred nama, nemame poneti. To nas laka. To nas rajcuje, az z toho Psylos stripterskym chvatem zahazuje plastenku. Uz asi 20 minut neprsi, tak prej nebude potreba, logicky.
Sedame na kone a valime. Slusne receno jsme vyrazili do neznama. Ve skutecnosti jsme vsak vyjeli uplne do prdele. Skoda jen, ze jsme to v tu chvili nevedeli. Pockej, napsal jsem skoda? Jak se to vezme. Dobrovolne bysme takovouhle rebelii, ktere se ritime plnou parou vstric, nikdy nepodstoupili…
* Dalsi dukaz toho, jak se vyplati jet proste tam, kam to cloveka tahne. Instinkt, rekl by Indiana Jones. Cirou nahodou jsme se tak totiz dostali na docela libovy misto, kam bysme se s radne fungujici mozkovou hemisferou odpovidajici za navigacni schopnosti nikdy nedostali. Tohle instinktivni bloudeni (skrz cely Vietnam) nas totiz navedlo na pruplav na konci slepe ulicky, ktery, jak se pozdeji ukazalo, je jednim z nejikonictejsich mist celeho Phong Nha-Ke Bang. Nekdy se proste vyplati bejt blbej. A nebo blondatej. A nebo oboje.
PS: Informacne neukojeni jedinci si tady mohou precist par zajimavosti o vyse zminene, navstivene jeskyni. Jmenuje se Thiên Đường [=Paradise Cave] a dlouha je 31 km (unglaublich!).
Bonusy k serialu Vietnam trip 2015: