Tri tydny. Dva tisice kilometru. Jedna noc v dzungli. Vitenam trip 2015.

Dil #8  – Baryk

Vlakem jsme opravdu dojeli tam, kam jsem meli. Opravdu to bylo jen 200 km a opravdu to trvalo 8 hodin. Opravdu s nama jely (a dojely) i motorky. A opravdu to kvalitou nebylo o moc horsi, nez linky dotovane lasky ceskych politiku Ceskych Drah. Jeste ze u nas mame soukrome projekty typu Regio Jet, jenom diky tomu se muzeme kvalitou rovnat i se zememi smerem na zapad. Alespon v necem.

Spat ve vlaku se nedalo, to je snad jasny. Mista bylo malo, lidi hodne, hluku jeste vic a vzduch byl nedychatelny zhruba jako ve ctvrty cenovy knajpe na Zizkove (buh zehnej novemu zakonu o nekuractvi). Do ilegalniho prevozu bezencu za lepsim, ktery dnes frci zejmena v lodich pres more, to melo daleko, luxusni povozenicko to ale zrovna nebylo. Na svobodu a cerstvy vzduch pri jizde na motorce, normalni spanek a hlavne teda nasi konecnou stanici jsem se logicky tesil kazdou minutou vic a vic. Nebyla to klaustrofobie, byla to jen nestastne stravena noc a nehezky zdolanych 200 km. Zkusenost fajn, ale priste radsi s podekovanim odmitnu a za zvuku driftujiciho zadniho kola zmizim v ryzovych polich.

Po ”vylodeni” ve Vinh jsme cekali na rozedneni. Ne, nejsme romantici co by si potrpeli na vychod slunce v nejakem uchvatnem stanovisti s vyhlidkou a potencialem epesnych fotecek, ale kdyz nesvitej motorky, neni moc na vyber, ze jo. Nedalo se proste svitit, do slova a do pismene. Ve tme clovek za chuze nevidi nic, pri jizde na motorce vsak vidi uplny hovno.

Motorky jsme nechali hned z prvni u mistnich ”mechaniku”, bylo treba je trosku posolichat francouzakem a sikovkama, aby zase slapaly jak za mlada, holky jedny usaty. My mezitim prosli ranni trziste. Trhy ve Vietnamu, to je kapitola sama pro sebe. Pro ochrance zvirat ci milovniky domacich mazlicku to muze byt kapitola dost kruta, co si budeme povidat. Na nase zhyckane evropske pomery to je trochu moc vostry. Kupovat jidlo jsme zvykli, ze se ale vsechno zabiji az na miste, primo pred ocima, to uz se leckomu nelibi. Pro Vietnamce je to denni chleba (spis by se hodilo rict denni ryze, ale nebudu puntickar).

Trhy nam pripomnely, ze chceme ochutnat specialitu severniho Vietnamu. Bun Thit Cho. Ve strednim Vietnamu se to uz prakticky sehnat neda a na jihu o tom snad ani neslyseli. Na severu je to ale pochoutka, v nekterych mestech ci vesnickach dostupna doslova na kazdem rohu. Kdyz jsme z Vinh vyrazili smerem na jih, vedeli jsme, ze mame jednu z poslednich sanci tuhle ”psinu” ochutnat. V prubehu etapy jsme tedy zastavili, neznamo kde. Kolem nas jen sama ryzova pole (jake prekvapeni) a jedna punkova polorozpadla chaticka. Meli jsme uz hlad a jedine jidlo v nabidce bylo prave Bun Thit Cho, cili pes. Ctete spravne, pes. Po chvili cekani, divneho pocitu a asi i zvedavosti, nam to naservirovali. Takhle nejak to vypada. Jak to smrdi, nedokazu slovy ani popsat.

Psylos to ve svy reportazi shrnul celkem vystizne: ”Maso chutove relativne v pohode. Co je prusvih, je nestravitelny​ pach. Hustosrsty vlcak se tri hodiny poti na slunku, pak se vykoupe ve spinave rece a 15 minut opet beha na slunku aby uschnul. A vy si mu pricichnete ke kuzi. Tak to cca smrdi.”

Mym vytribenym prazskym stylem receno – smrad jako svine.

Ruku na srdce, ackoli psy miluju, tesil jsem se na lahodny obed. Jenze ouha, vedle jak ta jedle. Jak jsem predeslal, uz po cuchu bylo jasny, ze budeme mit problem. Dokonce nam chvili trvalo, nez jsme se odvazili Bobika ochutnat. Nebyl to psychicky blok. Byl to smrad. Smrad jako krava (fakt to neumim poeticteji popsat, sorry). Nikoho asi neprekvapi, ze lehkou ochutnavkou to taky cely skoncilo. Jedine jidlo, co jsme ve Vietnamu nebyli schopni snist. A ze jsme jedli i cervy (mnam!), ztuzene krevni srazeniny ci dodnes neidentifikovatelne, mysteriozni veci, u kterych jsme puvod a nazev surovin radeji ani nezjistovali. Nechteli jsme si kazit chut, ze jo.

Nebudu tu moralizovat ani se zastavat ci odsuzovat kulturu, ve ktere se bezne konzumuji psi. Psi maso se ve Vietnamu nejenom konzumuje, ale i normalne prodava, tak jako u nas hovezi ci veprove. Kazdy si na to muze obrazek udelat sam, nicmene ”jiny kraj, jiny mrav”. Tak by to asi clovek mel brat. V Indii by na nas nemeli koukat skrz prsty za to, ze jime kravy. My bysme nemeli odsuzovat vietnamciky za konzumaci psu. Co je normalni je relativni a Baryk na taliri tam normalni zkratka je. Tak jako u nas kralik nebo ovce. Tam, kde vladne chudoba, je pristup ke zdroji potravy (ke zviratum) jiny. Vazme si toho, ze u nas na tom lide tak spatne nejsou a diky tomu je celkovy pohled na ziva zvirata jiny. A neodsuzujme za to zlute trpasliky z Asie, oni zvirata miluji, mozna i vic, jak mnozi lide u nas. Jen k tomu vsemu maji proste dost syrovy, naturalni, ryze neemocionalni pristup. Smrt nebali do nablyskaneho igelitu za pultem v Tescu, daji vam cerstve zabity obed do igelitky zacakane stale jeste teplou krvi. Jen tak, na ulici*. Ta eckama navonena parada v neprodysnem mikrotenovem obalu od Kosteleckych Uzenin ma za sebou stejne kruty pribeh, jenom jste ho nevideli.

*Vanocni prodej kapru k tomu ve finale nema az tak daleko, co si budeme povidat.

Jeste par fotek z trhu, dokreslujici onu nezamenitelnou amtosferu:

• Zaby a ryby
• Larvy
• drubez ziva, drubez naporcovana
• ovoce a zelenina
• naporcovany pes

Bonusy k serialu Vietnam trip 2015:

• Fotky
• Video
• Psylosova fotoreportaz
• Psylosuv clanek o vietnamskem Silvestru