Tri tydny. Dva tisice kilometru. Jedna noc v dzungli. Vitenam trip 2015.
Dil #7 – Vlak
A je tu dalsi den. Miluju kazde nove rano. Vsude na svete ma stejnou hodnotu. Je k nezaplaceni. I kdyz se oblekate do vlhkeho obleceni (topeni v severnim Vietnamu? Pche, leda hovno!), i kdyz nemuzete nastartovat motorku, i kdyz nevite kam vlastne mate jet a uz vubec nemate tuseni, kam asi tak zhruba dojedete. Nebo mozna prave proto. Mozna prave z tehle duvodu je i ten dnesni pocit po probuzeni setsakramentsky fajn. Dobre rano, Vietname!
Moje masina zmenila zvuk jako by se prave nachazela v mutujicim stadiu puberty. Z retro hluku, jakym se pysnil komunisticky pionyr, se vyklubal nechutne hlasity nesmysl, pripominajici randal provrtaneho vyfuku Peugeota 206, patrici podprumerne inteligentnimu studentovi z prumysloveho uciliste, jenz si jeho poslechem hladi ego za stejnym ucelem, za jakym si jindy hladi neco o hodne mensiho svou hbitou pravackou. No nic, vytuneny zvuk sve motorky jsem ted popsal o dost dukladneji, nez se mi to povedlo ve Vietnamu. Tam jsem proste doufal, ze si toho domorodec, co nam menil olej, vsimne sam od sebe a opravi to. Tak se taky stalo, na stesti. Vymenil mi nejakou velkou, zrejme dost dulezitou vec, nachazejici se v tesne blizkosti motoru. Do dnes si nejsme jisti, ale mame za to, ze to byl karburator. Nase technicke moto znalosti jsou ohromujici, jen co je pravda.
To jsem ale preskocil az k oprave, ktera se odehrala pozdeji. Cely den jsem, s timhle pro nekoho cool zvukem, zvladl bez vetsich problemu. Cekal jsem, kdy pode mnou neco vybouchne, ale stesti bylo na me strane. A tak jsme se kochali prirodou a uzivali si jizdu skrz ekonomicky zdecimovany severni Vietnam. Kdyby lide z Ceske republiky projeli pouze techto dnesnich sto kilometru, prestali by (mozna) konecne remcat, jak se maji spatne. Nadavani je ale o dost jednodussi. Vycestovat nekam do toho zleho sveta, na to my Cesi moc nejsme.
Na konec jsme poklidnym dnem proskotacili az do Nam Dinh (kde jsme chteli byt uz vcera) a rozhodli se prubnout mistni zeleznicni dopravu. Psylos pri pokusu o koupi listku pohorel. Me se to povedlo. Jak? To bych taky rad vedel. Neco jsem zbleptnul, neco jsem podepsal, neco jsem zaplatil, neco jsem si vyslechnul a celou tu dobu jsem tak nejak debilne prikyvoval, jako ze jo, ze tomu rozumim. Pak jsme naivne zaparkovali motorky nekam, odkud nam je prej nalozej. Bylo asi 17h a nas vlak mel prijet o pulnoci. Co budeme do ty doby delat? Jo, jdeme na pivo.
Pri prochazce mestem objevujeme jakysi sportovni areal, kde mistni omladina hrala turnaj v hanspaulce. Hned kdyz me videli, chteli me naverbovat na pozici brankare. Ne ze bych mistni svymi 170 cm az tolik prevysoval, nikomu z nich se ale nechtelo chytat. Kdyz pak videli dvoumetrovyho Psylose, zacali skoro koktat. Ne ze by se jim nechtelo chytat, nekoho tak vysokeho nikdy nevideli. Na konec jsme se vsak do zadnych vetsich akci nepousteli. Zpetne si rikam, ze je to skoda.
Cele tohle mestecko bylo opravdu male, na prvni pohled nezajimave, presto rusne, elektrizujici a kupodivu z poloviny stale jeste rozbombardovane z ”americke” valky. Cely tenhle kontrast vsedniho zivota probihajiciho na rujnach z let davno minulych, s vsudypritomnou chudobou avsak laskavosti a bezprostrednosti obycejnych lidi je, podle me, nejlepsi charakteristikou severniho Vietnamu. Cizinci jsou tu za atrakci (v dobrem slova smyslu), bo jsou tu k videni parkrat do roka. Je to mesto, ktere nenajdete v zadnem pruvodci, nejsou tam zadne vyhlasene pamatky ani turisticke atrakce. A presne to z nej dela naprosto dokonale misto pro kazdeho, kdo chce zazit Vietnam takovy, jaky opravdu je. Bez pretvarky. Zadna cestovni kancelar by navstevu takoveho mesta nedoporucila. Ja jo. Vsema deseti. Nebylo tam, pro klasickeho turistu, vubec nic zajimaveho. A to bylo to nejlepsi. Nefalsovany Vietnam v plne sve nahote.
Kdyz vsechna poulicni bistra tak nejak pozaviraji (hospody tu necekejte, tam na severu vecerni zabava neexistuje), zakotvime ve vecerce primo u nadrazi. Za par korunove dysko (pro mistni nevidany vydelek) tu budeme moct usrkavat pivko za pivkem az do prijezdu naseho expressu. V tom se zjevil mistni typek, co zaslechl nase poeticke sluvko ”ty vole”. Nic dalsiho cesky neumel, ale pouhe ”ty vole” stacilo, aby nam vysvetlil, jak nekolik let zil v CR. Cekani na vlak tak pokracuje nejen s pivkem v ruce, ale i s novym vietnamskym kamaradem. My nerozumime jemu. On nerozumi nam. Pokec jako svina!
Chceme dojet do mesta jmenem Vinh, avsak vzdalenost dlouha 200 kilometru ma trvat, dle udaju na jizdence, 8 hodin. Coze? Tady neco nehraje. Budto jsem vysprechtil listek nekam uplne jinam, nebo jsem z toho jelen. Nakonec co, vzdyt je to vlastne jedno, nekam dojedeme tak jako tak a pak se uvidi. Ta nejistota – jak, kdy a kde clovek ten ci onen den skonci, je na tom to nejlepsi. Neni to totiz nejistota, je to volnost a svoboda.
Bonusy k serialu Vietnam trip 2015: