Tri tydny. Dva tisice kilometru. Jedna noc v dzungli. Vitenam trip 2015.

Dil #15  – Den pote

Po noci, pri ktere dalsi vychod slunce prestal byti samozrejmosti, kdy nase budoucnost byla jeden velky otaznik, stala se najednou samotna existence necim zvlastnim, necim nedocenenym, necim vyjimecnym.

Najednou jsme brali kazdy okamzik jako dar. Trunit v sedle motocyklu a nespuotane pelasit neznamou krajinou, citit zar slunce, dychat spinavy vzduch, byt ovyvan svezim vetrem… to vse jiz nebyl jen zazitek, byl to zazrak! Kazdodenni, rutinni a uplne prachobycejne veci, co se zdaji byti samozrejme, byly nahle specialni. Uzivali jsme si kazdou jednu milisekundu pri jizde po rece zivota. I jidlo, ktere bylo ve Vietnamu famozni od sameho zacatku, bylo od toho dne jeste chutnejsi, jeste vonavejsi (s evropskym zazivacim traktem vsak stale mirne nekompatibilni). Cloveku se tou nabytou schopnosti, plnymi dousky prozivat pritomny okamzik, vybavoval pocit z bezstarostneho detsvi. A prave o tom cestovani je. Tohle si za penize clovek nekoupi. Tohle se tezko popisuje ci vypravi. Tohle je pocit stesti.

Konec filozofovani! Na podobna moudra o stesti a sile pritomneho okamziku ma ochranou znamku Paulo Coelho a tohle neni zadny Alchymista, nybrz pofiderni vypraveni o rebelii dvou netradicnich pujc-mi-dratku.

Optimisticky plan pro dany den, kdy vsechno bylo krasne a nic nebylo problemem, jsme naplnili vice nezli na sto procent. Navrch jsme  zvladli pridat bod zajmu, ktery na nas vyskocil z konzumni turisticke brozurky Lonely Planet. Dojeli jsme opravdu az k mori (coz byl onen zminovany plan), do rybarske vesnicky, kde jsou zachovane pravdepodobne nejautentictejsi tunely vojsk Vietcongu z dob valceni proti USA. Tunely Vinh Moc. Snad jedine v celem Vietnamu, ktere nejsou kvuli turisticke komerci umele zvetsene. A je to znat, jsou opravdu malinke. Netrpim klaustrofobii, presto jsem z nich musel neprodlene vycouvat, delalo se mi nevolno. Bylo to zhruba jako lezt do diry o velikosti pivniho sudu. Lezt do pivniho sudu, kde nejsou po pivu ani pamatky? Sorry, nic pro me.

Vietnamcici nemeli za valky v techto tunelech elektricky proud, presto v tak miniaturnich katakombach vedli plnohodnotny zivot. Pri naletech nevylezla cela vesnice klidne i po dobu nekolika dnu. Ve vydlabanych postranich dirach velikosti bezneho umyvadla dokonce zeny rodily deti. Opakuju, ja tam ani nevlezl!

Americti vojaci, specialne vybrani pro boj v techto tunelech, nosili pseudonym ”krysy”. Ja jsem vsak velkorysy mladenec a Psylosovi prezdivku menit nehodlam.

Po tunelech jsme valili dal, zakotvili jsme az kdesi pod mestem Dong Hoi. Necekane dlouha, temer bez problemu zvladnuta streka, nam zlepsila uz tak skvelou naladu post-dzungloveho dne. Nasli jsme hostel, ve kterem jsme nasledkem projektu ”suseni” vytvorili velmi silnou pachovou stopu, neb vsechno jsme meli stale jeste mokre. Skoda, ze hi-tech obleceni pysnici se rychlym schnutim nema nic spolecneho s ohozem, ve kterem jsme se Vietnamem protloukali my dva. Lehkovazni volnomyslenkari si prece nebudou brat obleceni na motorku, kdyz vedi, ze budou jezdit na motorce.

Jali jsme se shanet kvalitni plastenky a fen, cestovani v mokrem jsme uz meli plne zuby. Punkove-debilni pristup vytvari mozna impozantni zazitky, ale taky uz bysme radi trochu toho uplne zakladniho lidskeho komfortu, ze jo. Zatvrzeli pankaci nam snad odpusti, kdyz prozradim, ze od nakupu opravdu fungujicich plastenek nespadla ve Vietnamu ani kapka. A budiz nam k anti-autoritarske cti, ze jsme se po zbytek tripu uplne zbytecne tahali s vitezoslavne zakoupenym fenem, navzdory velmi omezene kapacite jiz tak plnych batohu (nemluve o nosnosti nasich zkrehlych stroju), pricemz jiz nebyl k suseni veci potreba. No a predstava nas dvou, uzivajicich fen k foukani vlasu, je az vulgarne komicka. Psylos s hustotou ovlaseni pripomina doktora Halire z kultovniho serialu Smolikovi* a ja projizdel Vietnam se sestrihem imitujici cerstve zastrizeny anglicky travnik. Jestli nejaci vytecnici nemuzou byt spojovani s fenem na vlasy, byli jsme to prave my dva. A presto jsme ho nesmyslne hrde vezli dal. Najednou se i moje kapesni harmonika, na kterou nezahraju ani ň (natoz dlouhe C), muze jevit jako jedna z praktictejsich veci v nasi vybave.

Take jsme chteli nechat opravit motorky, ponevadz nocni jizda dzungli nas donutila prisahat, ze nechame zprovoznit svetla, jakmile to jen bude mozne. ”Den pote” jsme vsak klasicky zleniveli a elan do hledani servisu z nas vysublimoval rychlosti svetla (jaky paradox, ze?). Moje motorka jela de facto s fiktivni baterkou, takze nefungovalo vubec nic, od starteru az po blinkry. Oprava by musela byt komplexnejsi a stejne, tachometr plnil roli vykuchane ozdobicky i pri fungujici baterii, nehlede na to, ze blinkry pouziva ve Vietnamu mozna tak nejaky neznalek z Evropy, zatimco my uz byli protreli vlci, ze jo.

”Hele, nebudeme se zdrzovat kravinama, budeme lip planovat a dalsi jizde ve tme proste predejdeme. Kazdej den to zapichneme radeji o neco drive a tma nas pak nemuze ohrozit. Snad nejsme takovi lamy, aby jsme podruhy zvostali v noci v nejaky prdeli daleko od civilizace, ne!?” Rekl jeden z nas, uz nevim jestli ja, nebo Psylos. Kazdopadne ten druhy pak pritakal slovy: ”Presne! Nejsme zadni nymandi, co potrebujou na motorce svetla”.

Co se stalo den nasledujici, necht je ponaucenim pro vsechny kastany, jako jsme my dva. Ne, nepotka nas dalsi noc v dzungli, nicmene absence funkcnich svetlometu se v dokonale souhre s mym navigacnim (ne)smyslem postara o zazitek, ktery zvysil hladinu mych stresovych hormonu jeste razantneji, nez spanek v divocine. O tom ale az priste.

* Na moji obranu – je to Psylosovo vlastni prirovnani, ja ho pouze neeticky sirim dal.

Bonusy k serialu Vietnam trip 2015:

• Fotky
• Video
• Psylosova fotoreportaz
• Psylosuv clanek o vietnamskem Silvestru